Kotec pro psa byl poměrně prostorný, stíněný před přímým sluncem mladým ořešákem.

Samotná bouda byla přímo luxusní, zateplená, s předsíňkou, a kvůli snadnějšímu úklidu měla i zvedací střechu.
Děti do ní pejskovi pečlivě složily deku, která mu dosud sloužila jako pelíšek, a každou volnou chvilku za ním chodily, hrály si s ním a vodily ho na procházky. Kotec byl těsně na hranici chodníku spojovacího dvě ulice, takže se u roztomilého štěněte každou chvíli někdo zastavil a povídal si s ním.
Přesto se tam pejskovi z počátku nelíbilo. Fňukal, poštěkával, chtěl zpět za námi do domu. Příliš nepomohlo ani to, že brzy dostal kamarády.

To nám jeden soused dal dva malé králíky. Ti byli ubytováni vedle kotce na zatravněném koutku pod větší drátěnou klecí. Děti jsme včas upozornili, že králíci budou na maso, aby později nedošlo k nějakým zbytečným traumatům. Kupodivu to vzaly dobře, jen dcera si vymínila, že až k tomu dojde, vyměním tyhle naše vykrmené králíky za sousedovy, aby neměla k obědu porci přímo z nich. To jsem jí ráda slíbila a později také splnila.

Ale prozatím králíci spokojeně okusují zelenou travičku, protože syn nikdy neopomněl po návratu ze školy jejich klec popotáhnout na jiné místo, a tak nám vůčihledně rostli.

Jednou se mi zdálo, že se kluk ze školy už nějak dlouho nevrací. Netrpělivě jsem vyhlédla z okna, kde ten kluk je – a rozesmála se. Syn seděl na trávě vedle králičí klece a vedle něho poskakoval jeden králík. Aran seděl za plotem, hlavičku na bok, a se zájmem oba pozoroval.
“Co tam děláš?” křikla jsem na kluka z okna.
“Já ho pasu,” zněla odpověď malého. “Potřebuje se přece také proběhnout!”
Pak králíčka popadl, vstrčil ho zpět do klece ke kamarádovi, pohladil psa a mazal domů. Dostal také hlad.

Za pár dní mne ráno probudil psí štěkot.
“Zatracený pes,” pomyslela jsem si dopáleně. “Je neděle, mohla jsem si pospat, a on už zase dělá takový randál!”
Vědomí, že neděli nemám jen já, ale všichni sousedé okolo, mne přinutilo vstát a podívat se, co ten pes tak vyvádí.

Vzápětí jsem na sebe honem něco hodila a mazala ven.

Králičí klec byla obrácená na bok a králíci poskakovali volně po trávě. Naštěstí zřejmě nebyli na svobodě dlouho, protože nestačili odskákat k sousedům. Takhle jsem je jen popadla za uši, přiklopila na ně zpátky klec a tu pak zatížila nějakým kamenem. Aránek zmlkl. Stál na na zadních nožkách s předními opřenými o pletivo kotce, a akci pozorně sledoval. Asi měl obavy, abych jim neublížila předčasně.

Ne, žádný záhlavec králíci za svůj pokus o útěk nedostali, za to pejska jsem chválila. Jaký je dobrý hlídač, že se už vůbec nezlobím, že mne vzbudil, je prostě náš šikulka a tak podobně. A taky samozřejmě že mu za to donesu nějakou dobrotku. Nevím, čemu všemu z mého proslovu pes rozuměl, ale při slově dobrotka začal slintat a pahýlek ocásku (tenkrát se ještě boxeři běžně kupírovali) zrychlil tempo kmitů za minutu.

Dostal piškotky a já se vrátila zase zpět do postele. Bylo ještě opravdu moc málo hodin – a hlavně byla neděle 🙂