Aran roste a začíná poslouchat.

Už zná základní povely, umí podat packu a donést hozený klacík. Už nechodíme na venčení v rodinném průvodu uzavíraném kočkou, ale dětiho venčí samostatně. Kočka Pavlínka taky na společných procházkách dávno ztratila zájem. Místo toho polehává na sluníčku a vůčihledně se nám kulatí. Kočiči randění nezůstalo bez následků.

Naše ulice je slepá, ukončená zelenou loukou, přerušenou na několika místech remízky keřů a nízkých stromů. Na louku chodí děti se psem nejčastěji. Jednou se dcera se psem takhle vrátila domů, oči červené od pláče. Vyděsila jsem se. Dcera se napřed různě šklebila, sotva popadala dech, a já si najednou s úlevou uvědomila, že ona nepláče, ale nemůže mluvit smíchy.

Co se stalo?

Dcera na louce Aránka pustila na volno, aby se pejsek proběhl a podle chuti si zahrabal v krtčích hromádkách a myších dírách. Ty miloval, ono mu to zřejmě vonělo. Jednou takhle vyhrabal celé hnízdo čersvě narozených myšek, a nechtěl je vydat. Nosil je živé v tlamě, dokud ho to nepřestalo bavit, pak je vyplivl a šel dál. Nnesežral je, ale ani jim nijak vědomě neublížil.

Takže pes si různě hrabal a doloval, holka si jen tak chodila, občas na psa mrkla, a trhala polní kvítíy domů do vázy. Vůbec si nevšimla, že kousek od nich se prochází čáp. Spatřili ho se psem najednou. Dcera strnula a honem nevěděla, jak zareagovat. Pes napřed ztuhl taky, protože dosud nic takového neviděl. Ale vzpamatoval se dřív a rozhodl se tajuplné svoření prozkoumat. Rozběhl se, čáp ho nechal přiběhnout na pár metrů a pak se vznesl. Aran sedl na zadeček, čumák údivem otevřený dokořán, oči vyvalené, krk vyvrácený, jak sledoval let čápa ve vzduchu.
Uměla to podat, ta holka moje.

Brečely jsme smíchy nakonec obě.