Aran miluje dlouhé procházky.

Ještě se mu nechce moc poslouchat, tak musí být na delší trase na vodítku.
Jednou jsme takhle šli po cestě, která vedla těsně vedle lesa, když v tom pejsek zbystřil, natáhl nos (tedy jestli se dá vůbec říct, že boxeři mají nos) a pak vykročil k lesu. Něco zahlédl a byl na to moc zvědavý. Povolila jsem vodítko – a následně vybuchla smíchy. Pes zahlédl malou žabku. Ještě takové zvířátko neznal, a tak skákající tvoreček vzbudil jeho pozornost. Stál nad ní a důkladně ji očichával. Žabce se jeho zájem nelíbil, a tak poskočila. Pes vzápětí za ní. Jenže zatím co žabka poskočila o dvě délky svého malého tělíčka, u Arana to byl pouze výskok do výšky a dopadl na stejné místo. A znovu, žabka hop, pes hop.Takhle spolu poskočili několikrát, dokud můj hurónský smích nepřilákal děti, které zrovna něco prohledávaly v blízkém křoví.
Aran se po nich ohlédl, a toho využila žabka. Udělala ještě pár skoků stranou a zmizela někde v trávě. Bylo to tak legrační :- )

A ještě – víte, proč mají boxeři rozpláclý čenich?
Kdysi dávno měli čenichy protáhlé všichni psi. Ale jednou jeden boxer kamsi běžel, a nedával pozor na cestu. A v tom se mu tam připletl sloup. Rozběhnutý pes do něj narazil a nos se mu rozplácl. A od té doby ho mají placatý všichni psi plemena boxer.

To jsem jednou zase Arana venčila, a míjel mne tatínek s malou holčičkou. Tatínek mne s vážnou tváří oslovil.
“Prosím, můžete nám říct, proč mají tihle psi placatý nos?”
Rovněž s vážnou tváří jsem jim to vysvětlila. Tatínek se k holčičce vítězně obrátil.
“Vidíš, já ti to říkal!”
Holčička ale nebyla hloupá. Chvíli si to v hlavičce přebírala, a pak rozhodně prohlásila “Nene!”

Ale stejně si myslím, že až tak jistá si nebyla 🙂