Děti byly jednoznačně a okamžitě pro.

A protože dcera už dostala na starost péči o nové kotě, o psa se bude starat syn. Samozřejmě s naší dopomocí, bylo mu tehdy teprve šest.
Psa. Ale jakého? Nesmí být agresivní, ale musí mít rád děti a být schopen je podle potřeby bránit. Nesmí to být velký pes, aby ho zvládl i syn, ale zase žádný uštěkaný mrňavý ňafák.

Nakonec jsem vybrali boxera.

Podle charakteristiky plemene odpovídal přesně našim požadavků. Začali jsme tedy hledat, kde ho vzít. Sláva, v novinách jsme objevili inzerát. Nedaleko od nás někdo nabízí štěňata. Vydali jsme se tam na výlet hned příští víkend.

Uvítala nás sympatická paní.

Popovídali jsme, ona nám schválila záměr, vybrat k dětem boxera (aby ne, když jich doma měla najednou o sedm navíc) a zavedla nás k nim.

„Počkejte, odvedu jejich mámu vedle, aby se o ně nebála. Zatím si je můžete prohlédnout!“

Zůstali jsme v místnosti sami. Štěňata ležela v jednom klubku v pelíšku. Pak pomalu zvedala hlavičky, začala si nás prohlížet. Byla většinou krásně žíhaná, jen jedno skoro zlaté. Pak se jedno váhavě vydalo naším směre, za ním druhé. Náhle jako když střelí, z pelíšku vystartovalo zlaté štěně přímo k synovi. Popadlo ho za nohavici, zatřepalo hlavičkou, pustilo ho a sedlo si před něho. Zvedlo hlavičku a upřeně mu zíralo do obličeje.

Bylo vybráno.
Ti dva kluci se domluvili, že jsou kamarádi, a my ostatní už do toho neměli co mluvit.