V garáži se pes Aran zabydlel okamžitě.

Měl tam více zábavy a společnost. Ona se tam za ním totiž okamžitě pootevřeným okýnkem přestěhovala kočka Pavlínka. Téměř pokaždé jsme je při vstupu do garáže našli spát v pelíšku v jednom klubku. Ano, naše zvířata se rozhodně nechovala jako ti přísloveční pes s kočkou z různých zkazek, ale přesně naopak.

Stali se z nich velcí kamarádi.

Kočka i nadále s námi chodila na procházky, a když jsme někde na louce pejska pustili z vodítka, hrála si s ním na honěnou. Aran Pavlínku proháněl a snažil se chytit, a když toho měla kočka už dost, prostě sebou sekla do trávy. Bylo legrační sledovat, jak se ji pes pokouší k běhu zase vyprovokovat. Strkal do ní čumákem, tlapkou, ale kočka se ani nehnula. Tak sebou vždycky nakonec plácnul vedle ní a položil si hlavu na tlapky. Pavlínka nemeškala a stočila se mu v teple pod bříškem dokolečka. Byl na ně – kamarády – moc hezký pohled. Škoda, že se mi z té doby nedochovaly žádné fotky.

Idylka vydržela do doby, než kočka dospěla.

Kocouři z okolí o ni měli obrovský zájem. Pavlínka si vybrala – a vedla nápadníka jedné noci ukázat Aranovi do garáže. To ale neměla dělat. Aran se urazil, naštval – a milého ženicha začal v garáži pronásledovat. Kocour stačil vyskočit na poličku na zdi, pak na další, až skončil na té nejvyšší až pod stropem. Rozzlobenému psu to ale nestačilo. To byl jeho prostor, nikdo jiný tam nemá co dělat! Řádil takovým způsobem, že o dvě patra výše nás to vzbudilo, a šli jsme pátrat, co se to děje.

Garáž byla vzhůru nohama.

Veškeré nářadí, plechovky s barvami a ředidly byly v jedné kupě na zemi. Pes stál na zadních nohách, opíral se předními o zeď, a zuřivě štěkal nahoru pod strop. Tam se na jedné z polic krčil vyděšený kocour.
Kočka Pavlínka seděla na ponku a spokojeně sledovala ten šrumec. Vyloženě si situaci užívala. No a co! Chlapi se o ni perou!

Do týdne byl psí kotec postavený.